Přesně na východ od Mladé Boleslavi se nacházejí trosky největší keltské svatyně v Čechách (v turistických mapách označované jako "Šance"). Zbytky svatyně se rozkládají na návrší při cestě z Markvartic do Hřmenína po pravé straně nedaleko rozcestí na Rakov a přesně 8 km na západ od čedičové homole Veliš u Jičína. Stavba je tvaru protáhlého lichoběžníka o rozloze 14.620 m2.

Pohled na svatyni od severo-západu

První zmínky o valech přibližně obdélného půdorysu poblíž Markvartic se nacházejí v popisu markvartické farnosti z roku 1714. Podrobnější popis najdeme v Schallerově topografii z roku 1790. Roku 1838 zde první teréní průzkum prováděl tehdejší významný český archeolog, rytíř Matyáš Kalina z Jaethensteinu a záznam o této akci je zanesen v jeho neuveřejněném rukopise.
Podle pamětí faráře z Markvartic Františka Vetešníka, byly roku 1839 zřetelné valy s vchody v ose stavby.
Dne 28. 7. 1844 navštívil Josef Vojtěch Hellich (malíř a první český profesionální archeolog žijící v letech 1807-1880) čtyřúhelníkové valy u Markvartic. Považoval tento zvláštní náspový útvar podle tvaru za nepříliš starý vojenský tábor. Z jeho návštěvy pochází následující kresba.

Podle zdejšího rodáka a vlastivědného badatele Františka Táborského byly valy zachovalé až do roku 1968, kdy byly značně poškozeny při scelování pozemků. Zcela rozorány byly západní a východní val a z části i severní val směrem od východu.
Při archeologickém průzkumu prováděném Jiřím Waldhauserem od roku 1969 bylo v prostoru svatyně objeveno několik objektů. V jihovýchodním rohu byly odkryty zbytky kultovní pece se zbytky zuhelnatělých dubových polen a nespáleného, slupek zbaveného prosa. V opačném severozápadním rohu stála výstavnější obytná stavba ve stylu polozemnice s přístavkem. Uvnitř byly nalezeny zbytky pochvy meče a další užitné předměty potvrzující, že šlo o obydlí člena místní elity. Proti vstupní bráně stála ohrada, pravděpodobně určená k rituálnímu pohřbu žehem a u severního valu byl odhalen žárový hrob s pozůstatky staršího muže. V příkopu kolem svatyně bylo nalezeno množství střepů mladolaténské keramiky. Zajímavým nálezem bylo bronzové kolečko s 28 zuby. Právě tolik dní má i keltský kalendářní měsíc.

Zobrazení původní situace

Ve východní části valu je patrné přerušení široké asi 10 metrů. Tudy se patrně vcházelo dovnitř dřevěněnou branou po dřevěném mostě. Na západní straně, přibližně v polovině délky valu se na jeho vnější straně nacházejí stopy čtvercového objektu o straně 18 x 18 metrů. Podél celého valu byl vyhlouben příkop o šířce přes 5 metrů a hloubce kolem 2,5 metru. V jihovýchodním rohu se nacházejí pozůstatky zaniklého pramene.

Rekonstrukce svatyně podle Waldhausera

V těsné blízkosti čtyřúhelníkových valů zejména na severovýchodní a jihovýchodní straně byla zjištěna poměrně rozsáhlá laténská osada s několika dvorci. Na jižní straně svatyně byl objeven objekt se stopami železářské, pravděpodobně kovářské výroby, a také s doklady slévačství neželezných kovů. Byly prozkoumány dvě polozahloubené chaty, jedna se zbytky kruhové pícky a se zlomky kelímků, a co je zvlášť pozoruhodné, také část nehlubokého žlabu, který asi byl součástí nějakého způsobu ohrazení nebo oplocení jak osady, tak objektu s čtyřúhelníkovými valy. Nálezy potvrzující kontakty s dalšími značně vzdálenými keltskými osadami byly datovány do období kolem roku 50 př.n.l.

Rekonstrukce keltského obydlí

Jmenovaný badatel F. Táborský si povšiml, že o rovnodennosti vychází Slunce nad dominantním kuželem kopce Veliš (430m vysoký, 8km vzdálený). Východy Slunce pozoroval a fotografoval z jihovýchodního rohu stavby nad zmíněným obětištěm. Při nulové deklinaci se objevil první paprsek na levém úbočí Veliše.

Východ Slunce nad čedičovým kuželem Veliš (429 m n. m, 8 km, Veles byl rohatý slovanský bůh podsvětí), při pohledu z jihovýchodního rohu svatyně, kde byly nalezeny při průzkumu v letech 1969-72 zbytky kultovní pece s nespáleným prosem.

Vzhledem k velikosti svatyně u Markvartic a orientaci valů a podélné osy ke Slunci při deklinaci -14,5° začátkem listopadu, a tomu, že umožňovala i velmi přesné určování dne rovnodennosti, lze předpokládat, že byla významným kultovním (kalendářním) střediskem pro širokou oblast Boiohaema.

V půdorysu a orientaci svatyně můžeme nalézt další závislosti:
poměr délek je 10:5:9:6, přičemž délky obou úhlopříček jsou stejně dlouhé; jejich křížení tvoří úhly 66° a 114°, v tomtéž úhlu se sklání severní val a směřuje k východu Slunce při deklinaci -14,5°, jež má zvláštní význam v keltském kalendáři.
Dále je možné pozorovat zaměření při letním slunovratu nad vrchem Tábor (672 m n.m.; 15,5 km); a při deklinaci +14,5° na Kumburk (642 m n.m.; 19 km). Nejvýznamnější je zaměření svatyně pro určení rovnodennosti kdy přímka propojuje jihozápadní roh skrz vstupní bránu s východem Slunce nad vrcholem Veliše (429 m n.m.; 8 km).

Dnešní stav valů

Vlastní lichoběžníkový půdorys svatyně o rozměrech cca 180x150x125x95m není pro tento typ staveb typický. Tyto čtyřúhelníkové svatyně měli zpravidla čtvercový v některých případech obdélníkový tvar. Velmi zajímavou skutečností je, že průsečík delších stran lichoběžníkové svatyně se nachází v prostoru hřmenínského hřbitova. V tomto místě bylo potvrzeno podstatně starší pohřebiště lužické kultury z mladší doby bronzové z čehož plyne velmi pozoruhodné zjištění a to, že toto místo slouží jako pohřebiště po období delší než 3000 let! Je až zarážející, že na tuto skutečnost ani na astronomickou orientaci svatyně nebyl brán při archeologickém průzkumu zřetel.

Zajímavá geometrická orientace svatyně

Kelty vybudovaná čtyřúhelníková svatyně zde patrně nesloužila pouze jako posvátný okrsek, ale i jako astronomická observatoř, kalendářní středisko a objekt střežící toto pro keltskou duchovní elitu významné místo. Objekt se nachází na okraji Českého ráje, který v době keltského osídlení představoval oblast tzv. posvátného háje. Zalesněná, členitá, skalnatá a těžko přístupná krajina byla nezajímavá jako surovinový zdroj a stejně tak nevhodná pro zemědělské práce. Vzhledem k četným nálezům zbytků keramiky či jiných keltských výrobků a mincí, většinou v jeskyních nebo u výrazných terénních útvarů a tomu, že v oblasti Českého ráje nebyly objeveny stopy po trvalém sídlišti či dokonce pohřebišti podporují tyto skutečnosti teorii, že šlo o prostory, v nichž docházelo ke shromažďování Keltů ať již z čistě praktického (konání sněmů a soudů) či kultovního důvodu Je velmi pravděpodobné, že celá oblast sloužila v době Laténu velmi specifickému účelu, totiž kultovním a náboženským aktivitám obyvatel. Nachází se zde kromě hřmenínské svatyně několik dalších míst na kterých jsou doloženy náboženské a duchovní aktivity Keltů. Těmito pro Druidy významnými vstupními branami do "jiných světů" byly zejména Trosky s tzv. "Dírou do pekel", trhlinou vedoucí do hloubky až 600 m, oblast hradu Rotštejn v Klokočských skalách a pískovcová skála Čertova ruka v Hruboskalsku.

Pohled na svatyni od hřmenínského hřbitova

O více než 1000 let později s nástupem křesťanství docházelo zejména v hustěji obydlených oblastech, jako je oblast na jižním okraji Českého ráje, k symbolickému uzavírání těchto bran vztyčením křížů, které v ředě případů nahradily dřívější kamenné megality. Do dnešní doby je v těsné blízkosti hřmenínského hřbitova umístěn velký kamenný kříž z roku 1763 jehož význam byl umocněn čtveřicí okolo vysazených stromů (dnes stojí již jen tři).

Jaké tajemství skrývá toto místo?

SLUNEČNÍ KAMENY

Přibližně kilometr jižně od keltské svatyně se nachází další zajímavé místo s nevyjasněnou historií. Jedná se o skupinu tří kamenů s vytesanými reliéfy.

(GPS: 50°24'10"N, 15°12'36"E)

Skupinu kamenů se nachází na konci zaniklé úvozové cesty ze Sedliště do Hřmenína v místě zvaném Na vrchách. Největší z kamenů (asi metr vysoký) má na dvou stranách zachované pozitivní reliéfy křížů z nichž jeden silně připomíná tzv. keltský kříž (kříž v kruhu), který se vyvinul ze staršího keltského symbolu tzv. taranisova kola.

Negativní reliéf na dalším kameni zobrazující slunce nebo loukotě opět připomíná taranisův symbol. Z druhé strany kamene je reliéf tvořený křižujícími se liniemi.

Kameny jako první popsal roku 1877 sobotecký rodák archeolog Václav Jaromír Černý, který je považoval za pravěké megality. Obsáhlou nálezovou zprávu zpracoval v r. 1985 badatel František Táborský (Starohradský archiv).
Podle dalších teorií nemají kameny s Kelty nic společného. Podle jedné se jedná se o hraniční kameny Kosteckého a Kopidlensko - starohradského panství patrně z tereziánské doby, podle jiné teorie vycházející z lidové slovesnosti jde o smírčí kříže připomínající smrt svatebčanů pod převrženým povozem způsobenou zhrzeným nápadníkem. Těmto teoriím odporuje starobylý vzhled kamenů, který měly již v době kdy byly zkoumány V. J. Černým.